Program přípravy na jubileum
Česká biskupská konference zahájila pastorační přípravu na rok
2013, kdy si připomínáme výročí 1150 let příchodu sv. Cyrila a
Metoděje na naše území.
Ke každému přípravnému roku se váže kromě tématu také jedna ze
ctností.
Přípravný rok: Boží slovo
– umět se ztišit a slyšet, slyšené přijmout-to nazývá sv. Benedikt
poslušností
1. rok 2011: křest
Doporučené období nebude celoroční, ale intenzivnější období prvního
roku bude doba postní a vyvrcholí obnovou křestního slibu
o Velikonocích.
– odvaha patřit Kristu, křesťanská identita, statečnost a věrnost
2. rok 2012: biřmování
Ve druhém roce bude soustředěná pozornost na svátost biřmování
v době velikonoční a vyvrcholí obnovou biřmování o Letnicích.
– zodpovědnost dospělých křesťanů nejen za svou spásu, ale i za
církev a společnost
3. rok 2013: eucharistie
Ve třetím roce zaměřeném na eucharistii bude vrchol kolem svátku
Těla a Krve Páně spojený s eucharistickým kongresem majícím více
fází: farnost, diecéze, národní.
– vděčnost nejen lidem, umět vidět Boží dary, radovat se z nich,
děkovat a chválit, na Boží dar odpovědět darováním sebe – obětí
Promluva Benedikta XVI. ze dne 17. června 2009
Dnes bych chtěl mluvit o svatých Cyrilovi a Metodějovi, bratřích pokrevních i bratřích ve víře, nazvaných slovanští apoštolové.
Cyril se narodil v Soluni jako syn císařského úředníka Lva kolem
roku 826; byl nejmladší ze sedmi synů. Jako chlapec se naučil
slovanskému jazyku. Ve věku asi 14 let byl poslán na výchovu do
Konstantinopole, kde se stal druhem mladého císaře Michala III.
V oněch letech byl uveden do různých akademických oborů, mezi jiným
do dialektiky, kdy měl za učitele Fotia. Když odmítl slibné
manželství, rozhodl se, že přijme kněžská svěcení, a stal se
knihovníkem na patriarchátu. O něco později v touze po tichosti a
samotě se šel skrýt do jednoho kláštera, ale brzy byl objeven a
poslán vyučovat světské i posvátné vědy a vedl si přitom tak dobře,
že získal přídomek „Filozof“. Mezitím jeho bratr Michal (nar. asi
815) po administrativní kariéře v Makedonii opustil roku 850 světský
život a odešel do života mnišského na hoře Olymp v Bitýnii, kde pak
přijal jméno Metoděj (mnišské jméno mělo začínat stejným písmenem
jako křestní), a stal se igumenem kláštera Polychron. Přitahován
příkladem bratra také Cyril se rozhodl, že skončí s vyučováním a
odebere se na horu Olymp, aby se věnoval meditaci a modlitbě. Po
několika letech byl poslán na misie k Chazarům u Azovského moře; ti
žádali, aby k nim byl vyslán někdo, kdo by byl schopen vést
rozhovory s židy a muslimy. Cyril, provázen bratrem Metodějem,
zůstal na Krymu, kde se naučil hebrejštině. Hledal totiž tělo papeže
Klementa I., který zde zemřel v exilu. Našel jeho hrob, a když se
svým bratrem nastoupil zpáteční cestu, nesli s sebou vzácné
relikvie. Když bratři přišli do Konstantinopole, poslal je císař
Michal III. na Moravu, odkud mu kníže Rostislav poslal přesně
formulovanou žádost. Řekl: „Náš lid, když se zřekl pohanství,
zachovává křesťanský zákon. Ale nemáme učitele, který by jim byl
schopný vysvětlit pravou víru v naší řeči.“ Misie měla záhy
neobyčejný úspěch. Bratři přeložili liturgii do slovanského jazyka a
získali si u lidu velké sympatie.
Hereze tří jazyků
To ovšem vyvolalo střet a nepřátelství ze strany franského kléru,
který už předtím pronikl na Moravu a pokládal toto teritorium za
součást své církevní jurisdikce. Aby se ospravedlnili, odebrali se
v roce 867 oba bratři do Říma. Během cesty se zastavili v Benátkách,
kde se konala vzrušená diskuze se zastánci tzv. „hereze tří jazyků“.
Ti tvrdili, že existují jen tři jazyky, kterými je možno legitimně
chválit Boha: hebrejský, řecký a latinský. Samozřejmě, oba bratři se
proti tomu rozhodně postavili. V Římě byli Cyril a Metoděj přijati
papežem Hadriánem II., který jim vyšel v ústrety s procesím, aby
důstojně přijal ostatky svatého Klementa. Papež také pochopil velký
význam jejich výjimečné misie. Od poloviny prvního tisíciletí se
Slované ve značném počtu usídlovali v těch oblastech mezi oběma
částmi římského císařství, východní a západní, mezi kterými již
panovalo napětí. Papež tušil, že slovanské národy by mohly sehrávat
roli mostu a přispívat tak k zachování jednoty mezi křesťany jedné
i druhé části císařství. Bez váhání proto schválil misii obou bratří
ve Velkomoravské říši, přijal a schválil používání slovanského
jazyka v liturgii. Slovanské knihy byly položeny na oltář v Santa
Maria Maggiore a slovanská liturgie byla slavena v bazilikách
svatého Petra, svatého Ondřeje a svatého Pavla. Bohužel, Cyril
v Římě těžce onemocněl. Protože cítil, že se blíží jeho smrt, chtěl
se zcela odevzdat Bohu v jednom z řeckých klášterů ve Městě
(pravděpodobně u svaté Praxedy) a přijal mnišské jméno Cyril (jeho
křestní jméno bylo Konstantin). Pak prosil naléhavě svého bratra
Metoděje, který mezitím přijal biskupské svěcení, aby neopouštěl
misii na Moravě a vrátil se k tamějšímu lidu. Obrátil se k Bohu
s touto prosbou: „Pane, můj Bože…, vyslyš mou prosbu a chraň sobě
věrné stádo, jemuž jsi mne ustanovil představeným… Osvoboď je od
bludu tří jazyků, shromáždi všechny v jednotě a učiň lid, který sis
vyvolil, svorným v pravé víře a ve správném vyznání.“ Zemřel
14. února 896.
Překážky nezmařily velké dílo
Metoděj, věrný úkolu, který s bratrem přijali, vrátil se roku 870 na
Moravu a do Panonie (dnes Maďarsko), kde se setkal s násilným
odporem franských misionářů, kteří ho uvěznili. Nezmalomyslněl, a
když byl v roce 873 propuštěn, pracoval aktivně na církevní
organizaci a staral se o formaci skupiny žáků. Zásluhou těchto žáků
mohla být krize, která se rozpoutala po smrti sv. Metoděje (6. dubna
885), překonána: byli pronásledováni, vězněni, někteří z nich byli
prodáni jako otroci a dopraveni do Benátek, kde je vykoupil jeden
konstantinopolský hodnostář, který jim dovolil návrat do oblastí
balkánských Slovanů. Byli přijati v Bulharsku, mohli pokračovat
v misii započaté Metodějem a šířili evangelium na území Rusi. Bůh si
ve své milosrdné prozřetelnosti posloužil pronásledováním, aby
zachránil dílo svatých bratří. Zachovala se o něm také písemná
dokumentace. Stačí pomyslet na díla, jako byl Evangeliář (liturgické
perikopy Nového zákona) a Žaltář, různé liturgické texty ve
slovanském jazyce, na kterých pracovali oba bratři. Po Cyrilově
smrti vděčíme Metodějovi a jeho žákům mezi jiným za překlad celého
Písma svatého, Nomokánonu a Knihy Otců.
Tvůrci slovanského písma
Chceme-li nyní krátce shrnout duchovní profil obou bratří, musíme
především zaznamenat zaujetí, s jakým se Cyril přiblížil spisům
svatého Řehoře Naziánského, od kterého převzal přesvědčení o významu
jazyka pro předávání Zjevení. Svatý Řehoř vyjádřil touhu, aby skrze
něho promlouval Kristus: „Jsem služebníkem Slova, proto se stavím do
služeb Slova.“ Protože Cyril chtěl v této službě napodobit Řehoře,
žádal od Krista, aby promlouval skrze něho ve slovanském jazyce.
Uvádí dílo překladu slavnou prosbou: „Slyšte všechny slovanské
národy, naslouchejte Slovu, které pochází od Boha, Slovu, které živí
duše, Slovu, které vede k poznání Boha.“ Zdá se, že skutečně již
několik let předtím, než moravský kníže Rostislav požádal císaře
Michala III. o vyslání misionářů na své území, Cyril a jeho bratr
Metoděj, obklopeni skupinou žáků, začali pracovat na projektu sbírky
křesťanských dogmat ve slovanském jazyce. Jasně se totiž ukázala
nezbytná potřeba nového písma jako naléhavější než mluvené slovo:
zrodila se hlaholská abeceda, která – postupně modifikována – byla
pak pojmenována „cyrilice“ ke cti svého inspirátora. To byl
rozhodující moment pro obecný rozvoj slovanské civilizace. Cyril a
Metoděj byli přesvědčeni, že jednotlivé národy není možno považovat
za plné příjemce Zjevení, dokud je neslyší ve vlastním jazyce a
nečtou napsané v písmenech vlastní abecedy.
Vzor inkulturace
Metodějovi patří zásluha, že dílo, které započal s bratrem, nebylo
náhle přerušeno. Zatímco Cyril, „Filozof“, se oddal kontemplaci, on
byl veden spíše k aktivnímu životu. Díky tomu mohl vytvořit
předpoklady pro postupné potvrzení toho, co můžeme nazvat
„cyrilometodějskou ideou“: ona provázela v různých historických
obdobích slovanské národy, podporovala kulturní, národní a
náboženský rozvoj. To uznal již papež Pius XI. Apoštolským listem
Quod Sanctum Cyrillum, ve kterém charakterizoval oba bratry jako
„syny Východu z byzantské vlasti, původem Řeky, posláním Římany a
apoštolskými plody Slovany“ (AAS 19 [1927] 93–96). Jejich
historickou roli, kterou splnili, pak oficiálně ocenil papež Jan
Pavel II., který v Apoštolském listě Egregiae virtutis viri je
prohlásil za patrony Evropy společně se svatým Benediktem (AAS 73
[1981] 258–262). Cyril a Metoděj opravdu představují klasický
příklad toho, co dnes označujeme pod pojmem „inkulturace“: každý
národ má vpustit do své kultury zjevené poselství a vyjádřit spásné
pravdy v jazyce, který je mu vlastní. To předpokládá velmi náročnou
překladatelskou práci, která vyžaduje specifikaci přiměřených
termínů, jež reprodukují poklad zjeveného slova bez zkracování jeho
bohatství. Právě o tom nám svatí bratři zanechali svědectví nade vše
významné a Církev se na ně dívá i dnes, aby z nich čerpala inspiraci
a orientaci.