(Znak premonstrátek)

Českomoravská provincie Kongregace sester premonstrátek

Náměstí Sadové 152/39, 77900 Olomouc - Svatý Kopeček
IČ: 00406422, DIČ: CZ 00406422
tel: +420 585155098 vč. faxu,
e-mail   bank.účet: 8046146001/5500

Duchovní slovo

 

Papež: Nezapomínejte křtít děti

„Křest umožňuje Kristu, aby žil v nás, a nám, abychom žili v Něm a spolupracovali v církvi, na proměně světa. … Někteří si říkají: proč ale křtít dítě, které nemůže rozumět? Až vyroste a bude mít rozum, samo bude moci požádat o křest. Toto je však projev nedůvěry v Ducha svatého, protože křtíme-li dítě, pak do něj vstupuje Duch svatý, a Duch svatý umožňuje, aby v tomto dítěti jakožto dítěti rostly křesťanské ctnosti a později rozkvetly. Vždycky je třeba dávat všem, všem dětem tuto možnost, aby v sobě měly Ducha svatého, který je vede životem. Nezapomínejte křtít děti!
Papež František, Vatikán, 11.4.2018

 

V tichu sa rodí láska

,,Život v tichu je nevyhnutnou podmienkou, aby sme mohli fungovať v spoločenstve s ostatnými. Bez schopnosti žiť v tichu človek nie je schopný ani načúvať tým, ktorí ho obklopujú, milovať ich a chápať. V tichu sa rodí láska k bližným.”
(Kardinál Sarah: Sila ticha)

 

 

 

 

 

 

Církev není bunkrem nebo uzavřenou pevností (Meditace k Zelenému čtvrtku)

Dům - útočiště v temné noci
Pascha Izraele byla a je svátkem rodiny. Nebyla slavena v chrámu, nýbrž v domě. Již v dějinách zakládání z knihy Exodus (12,1-14) se dům objevuje jako prostor záchrany a útočiště v temné noci, jíž kráčí anděl smrti.
Také v Ježíšových dobách to bylo tak, že se pascha po porážce beránka konané v chrámu, slavila v domech, v rodinách. Existoval předpis, podle něhož člověk nesměl během paschální noci opustit město Jeruzalém. Město jako celek se jevilo jako prostor záchrany proti chaotické noci; jeho zdi jako val, jenž chrání stvoření. Současně musel Izrael každý rok k slavení paschy do tohoto města putovat, aby se tam navrátil ke svým pramenům, aby byl nově stvořen, aby znovu osobně přijal své spasení, osvobození a založení. Národ je v průběhu roku v neustálém nebezpečí, že upadne nejen do vnějšího rozptýlení, ale že bude rozptýlen i zevnitř, že pozbyde vnitřních základů, které ho nesou. Je mu třeba návratu k tomu, co je jeho vlastním základem.
Církev – živý domov
I Ježíš slavil paschu podle tohoto předpisu: v domě se svou rodinou; to znamená: s apoštoly, kteří se stali jeho novou rodinou. To opět odpovídá jednomu tehdy platnému předpisu, podle něhož poutníci putující do Jeruzaléma mohli založit společenství poutníků, takzvaný chaburot, a pro tuto noc si byli navzájem rodinou, domem paschy. V tomto smyslu se pascha stala také slavností křesťanů. My jsme jeho chabura, jeho rodina, kterou založil ze svých druhů – poutníků, z přátel, kteří s ním jdou cestou evangelia. Jako jeho přátelé-poutníci jsme v jeho domě; církev je tak novou rodinou a novým městem, které je pro nás tím, čím byl Jeruzalém – oním živým domovem, jenž zažehnává mocnosti chaosu a skýtá prostor míru.
Věřit znamená vyjít ven
Pascha se slavila v domě. Také Ježíš to tak dělal. Avšak po večeři vstal a vyšel ven, překročil hranice zákona, tím, že překročil hranici potoka Kidronu, hranici Jeruzaléma. Vyšel ven do noci. Nebál se chaosu, neschovával se a neskrýval se před ním, ale vstoupil až na jeho nejhlubší dno, až do říše smrti. Vyšel ven – tím se chce říci: Protože zeď církve je víra a láska Ježíše Krista, není církev nějakým bunkrem nebo uzavřenou pevností, nýbrž otevřeným městem. Věřit vždy také znamená: s Ježíšem Kristem vyjít ven, nebát se chaosu, neboť on je ten silnější. On vyšel ven a my ho následujeme, pokud děláme totéž. Věřit znamená vyjít zpoza zdí a budovat uprostřed světa chaosu v síle Ježíše Krista prostor víry a prostor lásky. Pán vyšel ven – to je znamení jeho síly. Sestoupil do noci Getseman, do noci kříže a hrobu. Postavil se silnému – smrti jako ten silnější. Láska Boží – jeho síla – je silnější než mocnosti zkázy. Tak právě v tomto vyjití ven, v cestě pašijí, kterou Ježíš překračuje hranice ochranných zdí města, tkví gesto jeho vítězství; již v tajemství Getseman se skrývá mysterium velikonoční radosti. Ježíš je „ten silnější“. Není už žádné moci, která by mu mohla vzdorovat, žádného místa, kde by nebyl. Volá nás, abychom se s ním odvážili na tuto cestu; neboť tam, kde je víra a láska, tam je on, tam je moc míru, jež překonává nicotu a smrt.
Vstupovat do Ježíšovy osamělosti
Na konci liturgie Zeleného čtvrtku budeme napodobovat Ježíšovu cestu. Vyneseme nejsvětější svátost z dómu do kaple jeho osamělosti a jeho smrtelné úzkosti. Půjdeme za ním v hodině jeho opuštěnosti, aby přestala být opuštěností. Tato cesta Zeleného čtvrtku nesmí zůstat pouze liturgickým gestem. Musí pro nás být příkazem, vždy znovu vstupovat do Ježíšovy osamělosti, stále znovu jej, zapomenutého, vysmívaného, hledat tam, kde je osamělý; stát při něm tam, kde ho lidé nechtějí znát. Chceme Pána prosit, aby nechal vzejít světlo do všech nocí tohoto světa; aby je ukázal v hodinách osamělosti a temnoty také nám. Chceme ho prosit, aby byl s námi uprostřed noci tohoto světa a aby skrze nás dal vzejít novému městu, prostoru jeho míru, novému stvoření.
(Zpracováno podle knihy: Joseph Ratzinger, Hledět na probodeného, www.vira.cz)

 

Velký pátek - Skloňme hlavu

„Hle, kříž, na kterém umřel Spasitel světa. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste.“

Sklonit hlavu před dokonalostí jeho lásky, která si zamilovala naši nedokonalost. Činit pokání, neboť to jsou naše viny, které přibíjejí na kříž jeho ruce, nohy, probodávají srdce, rozdírají hlavu ostny a záda důtkami, cit urážkami. Vzbudit v sobě soucit především s dalšími trpícími, kterých je mnoho.

Dnešní den je příležitostí pro smíření. Můžeme sledovat našeho Mistra a Pána, jak pláče a volá: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!“ (Mt 23,37). Ježíš žízní po jednotě, Láska dychtí po lásce: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem“ (Jan 13,34).

Dobře si promysleme postoj a smýšlení, s jakým budeme přistupovat pod jeho kříž. Máme čas, můžeme si proto dovolit i krátkou meditaci nebo alespoň ztišení u paty kříže. Toto zastavení se, ztišení nebo několik slov prosby nás má provázet po celý následující rok. Každý den budeme na svém těle značit znamení kříže. Každý den si můžeme vzpomenout na tyto okamžiky. Každý den můžeme obnovovat rozhodnutí hledat usmíření s druhými, budit v sobě smysl pro solidaritu a pravý soucit, milovat až do krajnosti – i nepřátele a ty, které chceme ignorovat.

A nyní se modleme, prosme, neboť nás obklopuje mnoho lidí, kteří k Bohu volat zapomněli. My to umíme. Volejme dnes i za ně.
(Petr Šabaka, www.vira.cz)

 

Dary Vzkříšeného nám pomáhají...

Když po Velikonocích přišel vzkříšený Ježíš mezi vyděšené apoštoly, přinesl jim pět velkých darů:
Pokoj
„Ježíš se postavil uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám!“ Prvním z jeho darů je pokoj, hebrejsky „šalom“. Ježíšův pokoj není jen klid nebo mír, ani dát si nohy na stůl a mít „klídek“. Hebrejský kořen slova "šlm" značí „plnost, celistvost“. Ježíš učedníkům přináší plnost všeho, což lze vyjádřit i slovem „spása“. Jenže spása není v prvé řadě to, co nás eventuálně čeká na konci života, nýbrž to, co naplňuje smyslem můj život již dnes a třeba i zítra. Ježíš učedníkům tedy říká: „Přináším vám plnost všeho, po čem vaše srdce touží, už nemusíte hledat nic jiného.“

Radost

„Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.“ Druhým Ježíšovým velikonočním darem je radost. Skutečná radost není to, že se od srdce zasměju vtipu (i když i to je důležité), nebo že jsme dali gól Kanaďanům (i když i to je hezké). Skutečná radost je vědomí, že jsem milován, že nejsem sám, že můj život má smysl a že někam spěje. Skutečná radost je zakotvením v Bohu, díky kterému mohu s odstupem hodnotit věci tohoto světa. Skutečná radost není popřením bolesti a utrpení, nýbrž je jejich druhou stranou.
Smysl života
Další Ježíšova slova jsou „jako mne poslal Otec, tak já posílám vás“. Ježíšovým třetím velikonočním darem je poslání, smysl života. Učedníci již vědí, čím svůj život naplnit, proč budou zítra ráno vstávat, a proto s těšením dnes večer uléhat. Je konec životní prázdnotě a nesmyslné honbě za věcmi, které nemají žádnou cenu. Je spousta lidí, kteří nevědí, proč vlastně žijí a proč se stále za něčím ženou. Je opravdu těžké to vědět bez Ježíše, který přemohl smrt, protože smrt, po které život nepokračuje, nakonec veškerý smysl maže. Jistě bychom mohli udělat spoustu dobra a zanechat po sobě bohatý odkaz i bez Ježíše, ale konec našeho života bez další naděje by měl hořkou pachuť. Už starý pesimista Kazatel si s tím bez Ježíše nevěděl rady, když napsal, že „všechno je marnost“, vždyť „každý odejde, jak přišel; jaký užitek má z toho, že se pachtil a honil vítr?“.
Duch svatý
„Ježíš pak na ně dechl a řekl jim: ´Přijměte Ducha svatého´“. Duch svatý je čtvrtým Ježíšovým velikonočním darem. Jen díky němu můžeme Ježíše „vidět“ a chápat jeho slova, jinak nám on i jeho slova zůstanou mrtvými, řekneme, že „je to sice pěkné, ale do dnešního světa se to už nehodí“, že prostě jeho slova „jsou nereálná“. Ať si to dnes někdo zkusí, milovat nepřítele nebo nastavit druhou tvář, vždyť by to byl blázen! „Jen v Duchu svatém může někdo vyznat: Ježíš je Pán,“ řekne později apoštol Pavel a klidně se pro Ježíše nechá týrat, a nakonec i zabít.
Odpuštění
„Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Odpuštění je pátý Ježíšův velikonoční dar. Ježíšova věta je mementem apoštolům o tom, že milosrdenství je korunou jeho zvěsti a nad ně už nic není. Ježíšovi učedníci nemohou být než posly Božího milosrdenství. Nikdy nesmějí být nemilosrdní, protože by svého Pána zradili.
Ježíšovy velikonoční dary ukazují cestu k tomu,
jak se stát člověkem podle Božího obrazu.
A na této cestě člověka též uschopňují.
(Zpracováno podle knihy: Ladislav Heryán, Exotem na této zemi, www.vira.cz)

 

 

Petrův nástupce zahájil předsynodní setkání mladých lidí

Papež František trávil slavnost sv. Josefa, na níž připadá páté výročí jeho nástupu na Petrův stolec, s mladými delegáty předsynodního jednání. Do římské Papežské mezinárodní koleje Mater Ecclesiae se sjelo více než tři sta mladých lidí z celého světa, včetně České republiky, kterou zastupují Markéta Imlaufová z Pedagogické fakulty Karlovy univerzity a misionář oblát Oto Medvec. Dalších téměř patnáct tisíc lidí se do týdenní pre-synody, ze které vzejde závěrečný dokument jako jeden z podkladů synodních otců, zapojilo prostřednictvím sociálních sítí.
V obsáhlé promluvě papež František nejprve vymezil zásady pracovního jednání – upřímný, odvážný a neostýchavý dialog, avšak zároveň pokorné naslouchání a právo na vyslovení různých názorů. Mínění mladých lidí je pro církev nepostradatelné, dodal, poněvadž v mnoha chvílích církevních dějin, stejně jako v četných biblických příbězích, Bůh promlouval právě hlasem nejmladší generace – kupříkladu v Samuelovi, Davidovi a Danielovi.
„Ve svízelných okamžicích posouvá Pán dějiny kupředu za pomoci mladých lidí, protože se nestydí a říkají pravdu. Tím nemyslím, že by byli drzí, ale směle říkají pravdu. (…) Nerodí se jako světci, spravedliví a vzory druhých lidí, nýbrž jsou to hřešící muži a ženy, kteří nicméně mají chuť udělat něco dobrého. Bůh je k tomu podnítil, a oni to vykonali, což je krásné. Nemusíme se tedy domnívat, že jsme tu na akci vyhrazené kněžím a sestrám, nikoli, je pro všechny. Pro vás mladé obzvláště, protože v sobě máte sílu k vyslovení věcí, k naslouchání, ke smíchu, ale také k pláči. My dospělí jsme častokrát už zapomněli na schopnost plakat…“
Papež podotkl, že o mladých lidech se příliš často mluví, aniž by se jim dala možnost klást otázky.
„Dohledejte si pro zajímavost, v kolika článcích a na kolika konferencích se mluví o dnešní mládeži. Chtěl bych říci jediné – mládež neexistuje! Existují mladí lidé, jejich příběhy, tváře, pohledy, iluze. Je snadné mluvit o mládeži v abstraktech a procentech. Co ale říká tvůj výraz, tvé srdce? Proto je zapotřebí s mladými hovořit, naslouchat jim. Občas je sice zřejmé, že by mladí nedostali Nobelovu cenu za rozvahu, protože někdy svými výroky políčkují, ale takový už je život a je nutné jim naslouchat.“
Mladým lidem nestačí chatování nebo sdílení sympatických fotografií – chtějí, abychom je brali vážně.
„Mám pocit, že nás obklopuje kultura, která na jedné straně činí modlu z nikdy nepomíjejícího mládí, na druhé vyřazuje mladé lidi z protagonismu. Uplatňuje se filozofie make-upu – lidé stárnou a líčí se, aby vypadali mladší, ale mladým lidem růst nedopřávají.“
Mladý člověk bývá vyčleňován z řádného veřejného života a častokrát je nucen žebrat o zaměstnání, které mu nezaručuje budoucnost, popisoval dále papež František.
„Co se stane s mladým člověkem, který nenajde práci? Onemocní depresí, upadne do závislostí, spáchá sebevraždu – přičemž je zajímavé, že všechny statistiky o juvenilní sebevražednosti jsou zfalšované, opravdu všechny – anebo se z něj stane rebel, což je svým způsobem také sebevražda. Nastoupí do letadla a odletí do města, které nechci jmenovat, dá se naverbovat do Islámského státu anebo jiného guerrilového hnutí, aby měl smysl života a měsíční gáži. To je sociální hřích a společnost za něj nese odpovědnost.“
Církev naopak nesmí zavřít dveře a tvářit se, že neslyší, zdůraznil papež po této zevrubné analýze. Předsynodní zasedání proto vyjadřuje její vůli naslouchat všem mladým, nikoho nevyjímaje, a to nikoli z politických důvodů. „Potřebujeme totiž lépe pochopit, co od nás Bůh a dějiny vyžadují“, vysvětlil František a přešel k cíli příští biskupské synody, tedy vytvoření podmínek k citlivému a odbornému doprovázení mladých lidí při rozlišování životního povolání.
„Věřícím chci říci, že Bůh je věrný. Klade vám otázku, se kterou se obrátil na první učedníky: „Co byste chtěli? (Jan 1,38). Také já se v tuto chvíli každého z vás ptám: Co bys v životě chtěl? Řekni to, bude prospěšné, když si to poslechneme. Řekni to. Právě to potřebujeme – vnímat vaši životní cestu. Co bys chtěl?“
Příští biskupská synoda zároveň vyzývá církev, aby se vrátila k mladistvému dynamismu, řekl dále Svatý otec a zmínil se o reakcích na dotazník generálního sekretariátu biskupské synody, který mladí lidé mohli vyplnit. Z odpovědí vyplývá, že mnozí od dospělých požadují orientaci při důležitých životních rozhodnutích.
„Láska se vyjadřuje blízkostí – a tu dnes mladí lidé od církve vyžadují. Dobře víte, že existuje mnoho způsobů, jak se církvi vzdálit – když se třeba vychovává v bílých rukavičkách, ale zároveň se udržuje odstup, abychom se do ničeho nenamočili…Jeden mladý člověk označil za nejdůležitější při církevních mládežnických setkáních přítomnost řeholníků, kteří vyslechnou, pochopí, poradí. V tom spočívá blízkost zasvěcených mužů a žen – naslouchají, poznávají a dají radu tomu, kdo ji žádá…“
Církev se nicméně má odvážit k novým cestám doprovázení a blízkosti, byť by to pro ní obnášelo rizika. „Musíme něco riskovat, protože to už lásce přísluší. Bez rizika stárnou mladí lidé i církev“, poznamenal papež.
„Vyzýváte nás, abychom vyšli z logiky ustálených návyků, onoho „vždycky se to dělalo takhle“. Pěkně prosím, to je jed, ale sladký, protože ti ukonejší duši a jako bys po něm zůstal v narkóze, nemůžeš chodit…Je třeba opustit tuto logiku a setrvat v brázdě autentické křesťanské tradice, ovšem kreativně.“
Mladí lidé vytvářejí vlastní kulturu, podotkl římský biskup v závěru, avšak mají dbát na to, aby neztratili kořeny. František v této souvislosti opětovně vyzdvihl mezigenerační vztah k nejstarší generaci pradědů, kteří, řečeno s prorokem Joelem, sní, zatímco mladí prorokují.
(Řím, papež František, 19.3.2018)

 

Na SDM v Paname odovzdajú mladým 1,5 milióna ružencov z Betlehema

Na Svetových dňoch mládeže v Paname pápež František vyzve všetkých mladých, aby sa modlili za pokoj. Na tento účel budú k dispozícii ružence vyrobené z olivového dreva v Betleheme. Projekt vznikol ako odpoveď na želanie Svätého Otca na podnet Mons. Pierra Bürchera, emeritného biskupa Reykjavíku na Islande.
Projekt poskytne 1,5 milióna ružencov, vyrobených v Betleheme rodinami v núdzi, ktoré budú odovzdané mladým na Svetových dňoch mládeže v Paname, aby ich povzbudili modliť sa za pokoj. „Rozhodli sme sa nazvať projekt Ave JMJ, kde ave znamená modlitbu v ruženci, modlitbu k Panne Márii a skratka JMJ je skratka de la Jornada Mundial de la Juventud, teda Svetové dni mládeže, ale tiež sú to začiatočné písmená mien Jesús, José y María – Ježiš, Jozef a Mária,“ vysvetlil Mons. Bürcher. „Olivovník je symbolom pokoja, proto ich vyrobí v Betleheme ľudia, ktorí nemajú prácu.“ Na výrobu bude potrebných celkovo 81 miliónov zrniek a 1,5 milióna malých drevených krížikov. Bude na nich laserom napísané slovo Betlehem a JMJ 2019. Spolu s výrobou ružencov sa pripravuje aplikácia, ktorá naučí deti modliť sa svätý ruženec tak, že si aplikáciu stiahnu do telefónu.
„Pápež vyjadril svoje želanie modliť sa za pokoj na svete špeciálne pre Jeruzalem a Blízky východ.“ Každý mladý človek, ktorý sa zúčastní dostane tri ružence – jeden preňho, jeden, aby ho dal niekomu, kto príde na stretnutie v Paname a tretí, aby ho dal niekomu vo svojej rodnej krajine.
(ACI Stampa, Gaudium Pressum, Terrasanta.net / Emília Senková)

 

Památka Panny Marie, Matky církve bude závazná pro celou církev

http://www.radiovaticana.cz/images/Mater_Ecclesia.jpgZ rozhodnutí papeže Františka bude celá církev latinského obřadu od nynějška slavit památku Nejsvětější Panny Marie, Matky církve. Zveřejněný dekret Kongregace pro bohoslužbu a svátosti určuje, že bude připadat na první pondělí po neděli Seslání Ducha svatého. Jak připomíná v komentáři k dekretu prefekt kongregace, kardinál Robert Sarah, Maria Matka církve byla doposud v tento den připomínána ve dvou místních církvích: v Polsku a v Argentině.
Dekret připomíná genezi kultu P. Marie jako Matky církve. Křesťané brzy začali vnímat Marii jako svou Matku. Dosvědčují to slova sv. Augustina, který nazývá Marii Matkou Kristových údů, neboť skrze svou lásku spolupracovala na novém zrození věřících v církvi. Svatý Lev Veliký pak zdůrazňuje, že Maria je jak Matkou Krista tak i údů Jeho mystického Těla, tedy církve.
Vatikánský dekret se odvolává také k Janovu evangeliu (srov. Jan 19,25), kde čteme o Mariině přijetí odkazu Synovy lásky, když přijala všechny lidi, zosobněné v milovaném učedníku, jako děti, které mají být obnoveny k božskému životu. Od té chvíle se Maria stává průvodkyní rodící se církve a je jako taková vnímána také v církevním společenství, které ji během staletí poctilo mnoha tituly odpovídajícími této její roli. Rozvoj tohoto kultu vrcholí oficiálním prohlášením P. Marie Matkou církve, k němuž přikročil papež Pavel VI. při zakončení třetího zasedání II. vatikánského koncilu, 21. listopadu 1964.
Vatikánský dekret dodává, že zavedením této nové závazné památky do liturgického kalendáře papež František chce podpořit růst mateřského cítění v církvi a rozvoj autentické mariánské zbožnosti.
Dokument podepsaný v den památky P. Marie Lurdské, 11. února 2018, rovněž stanovuje, že památka má být od nynějška zanesena ve všech kalendářích a liturgických knihách, včetně liturgie hodin.
(Vatikán, 3.3.2018)

 

Z olympijskej rýchlokorčuliarky rehoľnou sestrou

Zimná olympiáda 2018 končí, úspechy a radosti z výhry striedajú sklamania a smútky z prehry. Pozerajúc na úžasné športové výkony si môžeme uvedomiť aj to, že nepoznáme životné príbehy týchto športovcov. Niektoré sú ozaj prekvapivé a jeden taký vám chceme predstaviť. Je ním olympionička v rýchlokorčuľovaní z roku 1998 Kirstin Holum, dnes už rehoľná sestra Catherine zo spoločenstva františkánskych sestier obnovy, ktorá pôsobí v kláštore sv. Kláry v meste Leeds v Anglicku, kde pracuje s chudobnými a núdznymi.
Šport jej bol od detstva blízky, keďže aj jej rodičia boli olympionikmi (otec lyžiar a matka rýchlokorčuliarka). Po národných úspechoch sa aj ona dostala v roku 1998 na olympiádu do japonského Nagano, kde skončila na šiestom a siedmom mieste v rýchlokorčuliarskych disciplínach na 3000 a 5000 metrov.
Ako 16-ročná, dva roky pred olympiádou, bola na púti vo Fatime, kde objavila svoje povolanie a odovzdala život Bohu. Po skončení strednej školy šla študovať umenie na univerzitu do Chicaga a na toto povolanie zabudla, keďže tam bolo pre ňu ťažké žiť vieru, lebo nepoznala veriacich rovesníkov a tak na ceste povolania nemala oporu. Po ukončení školy a návrate domov počas modlitieb za nenarodené deti pred potratovou klinikou spoznala ďalších mladých zapálených pre Krista a neskôr s nimi na Svetových dňoch mládeže v Toronte zažila Cirkev plnú mladých a života a videla tam aj mnoho mladých rehoľných sestier. Boh sa dotýkal jej srdca, posilňoval jej povolanie a tak napokon vstúpila do spoločenstva františkánskych sestier obnovy.
Na začiatku ani mnohé jej spolusestry nevedeli o jej kariére rýchlokorčuliarky a o jej účasti na olympiáde, ale od roku 2010, keď bol počas olympiády vo Vancouveri zverejnený jeden článok, jej cesta povolania zaujala čitateľov a sestra Catherine začala dostávať pozvania, aby rozprávala pred publikom: „Môj príbeh o tom, ako som prišla do kláštora, nie je obyčajným. Je jedinečný. Mať preto možnosť obzrieť sa, vzdávať vďaky a deliť sa s ním s tými ktorých stretávam, je pre mňa požehnaním.“
U nich v kláštore nemajú televíziu, preto olympijské hry nepozerá, ale je vďačná za všetko, čo ju rýchlokorčuľovanie naučilo a čo jej pomáha žiť jej povolanie: „Život nás, sestier, tvorí disciplína, dlhé hodiny tvrdej práce a nepredvídateľných situácií. Vidím, že trénovanie na olympiádu ma na to pripravilo.“
Niektorí sa naháňajú za väčšou popularitou, ďalšími medailami a úspechmi a nikdy im to nestačí. Sestra Catherine si zvolila inú cestu a ženie sa za niečím, čo má pre ňu oveľa vyššiu hodnotu.
(Zasvätený život, 23.02.2018)

 

Pohled na tvář Ukřižovaného zve k přemožení démonů nedůvěry, apatie a rezignace

Výsledek obrázku pro ježíš ukřižovanýPostní doba je příhodný čas k tomu, abychom doladili disonantní akordy svého křesťanského života a přijali vždy novou, radostnou a slibnou zprávu Pánovy Paschy. Církev nás svojí mateřskou moudrostí vybízí, abychom věnovali zvláštní pozornost všemu, čím by naše věřící srdce mohlo být ochlazeno či narušeno...Nedůvěra, apatie a rezignace jsou démoni, kteří rozleptávají a ochromují duši věřícího lidu.
Postní doba je příhodným časem k tomu, abychom tato i jiná pokušení demaskovali a umožnili svému srdci tepat v souladu s tím Ježíšovým. Nabízí tři slova, aby pomohla věřícímu srdci se zahřát: zastav, pohlédni a vrať se.
Zastav se trochu, zanech toho spěchu a nesmyslného shonu, který naplňuje duši hořkostí pocitu, že se nikdy nikam nedojde. Zastav, zanech této povinnosti žít uspěchaným způsobem, který rozptyluje, rozděluje a ničí čas rodiny, čas přátelství, čas dětí, čas prarodičů, čas vděčnosti.. .čas Boží.
Zastav trochu tu nutnost ukazovat se a být všemi viděn, být neustále na odiv, který znemožňuje mít na paměti hodnotu niternosti a usebranosti.
Zastav trochu ten sebevědomý pohled, prchavé a přezíravé komentování, které se rodí ze zapomenutí na jemnost, laskavost a úctu při setkání s druhými, zejména slabými, raněnými a také těmi, kdo jsou ponořeni ve hříchu a pochybení.
Zastav trochu to nutkání chtít všechno kontrolovat, všechno vědět a všechno zničit, jež se rodí ze zapomnění na vděčnost za dar života a tolika obdrženého dobra.
Zastav trochu ten ohlušující lomoz, který působí zakrnění, otupuje náš sluch a znemožňuje pamatovat na tvořivou a úrodnou moc mlčení.
Zastav trochu to šíření sterilních a neužitečných emocí, které plynou z uzavřenosti a sebelítosti, znemožňují vycházet druhým v ústrety a vzájemně sdílet těžkosti a utrpení.
Zastav prázdnotu toho, co je přechodné, pomíjivé a prchavé a bere nám kořeny, vztahy, smysl putování i vědomí, že jsme stále na cestě.
Zastav, abys pohlédl a rozjímal!
Pohleď na znamení, jež zabraňují vyhasnout lásce, oživují plamen víry a naděje; na tváře, které žijící jemnocitem a dobrotou Boha, jenž působí mezi námi.
Pohleď na tváře našich rodin, které se den za dnem neustále nasazují, s obrovským úsilím putují životem a uprostřed spousty nedostatků a nesnází nevynechají jediný pokus, aby ze svého domova činily školu lásky.
Pohleď na tváře, jež nás interpelují: na naše děti, naše mladé, kteří jsou plni budoucnosti a naděje, plni zítřků a možností a potřebují oddanost a ochranu. Živé ratolesti lásky a života, které si nepřetržitě hledají cestu mezi našimi přízemními a sobeckými kalkuly.
Pohleď na tváře našich starých, zbrázděné časem a uchovávající živou paměť našeho lidu. Tváře činorodé Boží moudrosti.
Pohleď na tváře našich nemocných a množství těch, kteří se o ně starají; tváře, které nám ve své křehkosti a služebnosti připomínají, že hodnota žádného člověka nemůže být nikdy redukována na otázku kalkulu či užitku.
Pohleď na litující tváře těch, kdo se snaží odčinit svá pochybení a přečiny, proměnit situaci svojí ubohosti i bolesti a jít dál.
Pohleď a rozjímej o tváři Ukřižované Lásky, která nepřestává z kříže rozdávat naději, podávat ruku těm, kdo se cítí křižováni a ve svém životě zakoušejí tíži selhání, rozčarování a zklamání.
Pohleď a rozjímej o konkrétní tváři Krista ukřižovaného z lásky ke všem bez výjimky. Ke všem? Ano, ke všem. Pohled na Jeho tvář je nadějným pozváním této postní doby k přemožení démonů nedůvěry, apatie a rezignace. Tato tvář nás nabádá volat: Boží království je možné!
Zastav, pohleď a vrať se. Vrať se do domu svého Otce. Vrať se beze strachu do toužebné a otevřené náruče svého Otce, který překypuje milosrdenstvím a očekává tě (srov. Ef 2,4)!
Vrať se! Beze strachu: tato doba je příhodná pro návrat domů, do domu „Otce mého i vašeho“ (srov. Jan 20,17). Je to doba určená našemu srdci, aby se nechalo pohnout. Setrvat na cestě špatnosti je pouze pramen zklamání a smutku. Pravý život je zcela jiný a naše srdce to dobře ví. Bůh neochabuje, ani neochabne v podávání ruky (srov. Misericordiae Vultus, 19).
Vrať se a beze strachu zakoušej hojivou a smírnou Boží něhu! Nech Pána, aby uzdravil rány hříchu a uskutečnil proroctví adresované našim otcům: »Dám vám nové srdce, vložím do vás nového ducha, odejmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa« (Ez 36,26).
Zastav, pohleď a vrať se.
(Homilie papeže Františka na Popeleční středu, baz. sv. Sabiny, 14. února 2018)

 

Papež vyhlásil na 23. února Den modlitby a půstu za mír

„Vzhledem k trvajícím tragickým konfliktům v různých částech světa vybízím všechny věřící k účasti na zvláštním Dnu modlitby a půstu za mír v pátek 23. února prvního postního týdne. Obětujeme jej zejména za obyvatelstvo Demokratické republiky Kongo a Jižního Súdánu.
Stejně jako jindy při podobných příležitostech zvu také bratry a sestry, nekatolíky a nekřesťany, aby se přidali k této iniciativě způsobem, který budou považovat za vhodný, a tedy všichni společně. Náš nebeský otec stále naslouchá svým dětem, které k němu volají v úzkostech a bolestech, »uzdravuje ty, jimž puká srdce, a jejich rány obvazuje« (Žl 147,3). Vyslovuji tuto důraznou výzvu, abychom také my uslyšeli tento křik a každý si položil ve svém svědomí před Bohem otázku: »Co mohu učinit pro mír?«. Zajisté se můžeme modlit, ale nejenom to. Každý může konkrétně odmítat násilí, nakolik to na něm nebo na ní závisí. Vítězství dosažené násilím je totiž falešné, avšak práce pro mír prospívá všem!“
Papež František, 4.2.2018

 

Půst je projevem touhy po Bohu

Všechna náboženství, která jsou projevem hledání Boha, počítají s postem jako s prostředkem očištění, vnitřního sjednocení, projevem pokání a cesty k vnitřní svobodě. V křesťanství, které zde navázalo na starozákonní tradici, má půst ale ještě jeden velmi důležitý rozměr – z hlediska víry dokonce ten nejdůležitější. Je projevem touhy po Bohu, pokory před Bohem a ve spojení s prosebnou modlitbou i projevem lásky k druhým. Nejde tedy jen o asketický výkon, který by člověku navozoval příjemný duševní pocit nebo uspokojení z překonání sebe sama. Pro nás křesťany je půst především výrazem touhy předstoupit před Boha s vírou a oddaností, s vědomím bytostné závislosti na něm a s očekáváním jeho zásahu do života našeho nebo našich drahých. Je vyjádřením touhy po setkání s ním. Ve spojení s modlitbou nás také půst pro toto setkání disponuje. V mnišské tradici je vnímán jako jeden z důležitých prostředků dosažení čistoty srdce, tedy vnitřního spojení s Bohem v lásce.
V. Kodet, KT 7/2007

 

Seznam poutních míst v ČR, která budou nově národními kulturními památkami

 

Vykupovat čas
Obrácení spočívá v tom, že se naučíme žít pro okamžiky Božího navštívení. To nás učí pokoře. Pokorně čekat, až přijde Boží pozvání, a pak všeho nechat, s důvěrou „prodat“ všechny své zájmy, cíle a plány, a získat to jediné pole s pokladem (srov. Mt 13,44). Učí nás pokoře, abychom se nedomnívali, že můžeme budovat své velké plány. Matka Tereza z Kalkaty často říkala: „My nemůžeme dělat veliké věci. My můžeme dělat jen malé věci s velkou láskou.“
P. Jaroslav Brož

Pokora a čas
Ve střední Africe se lidem o mnoha velmi užitečných věcech (které nám – mimo jiné – šetří spoustu času!) ani nezdá, a přece mi nepřipadá, že by trpěli nedostatkem času jako my. Problém bude tedy nejspíš někde jinde…
Zřejmě v tom, jak s časem nakládáme, a pokud máme jít až ke kořenu věci, je třeba uznat, že ve skutečnosti jsme problém my sami: To, kdo jsme, kam směřujeme, oč usilujeme, čemu se bráníme. Jinými slovy: Jádro nesnáze je v tom, zda si rozumíme, zda rozumíme světu okolo nás, zda chápeme, co je v životě opravdu podstatné, a zda se podle toho všeho pak také chováme.
o. Pavel Vojtěch Kohut OCD

Dies Domini
Alexandr Solženicyn, ruský spisovatel a disident, jednou vyprávěl: „Je to už víc než půl století, ještě jsem byl dítě, kdy jsem z úst mnoha starších lidí slyšel toto vysvětlení obrovských katastrof, které postihly Rusko: „Lidé zapomněli na Boha, proto k tomu všemu došlo.“ Od té doby uplynulo přes padesát let, ale kdyby mě dnes někdo požádal, abych co nejpřesněji formuloval hlavní příčinu té ničivé revoluce, která pohltila nějakých šedesát miliónů našich lidí, nemohl bych zvolit výstižnější formulaci.“
red.

(Apoštol Božího milosrdenství, 2018)

 

 

Pavel Fischer - velvyslanec ve Francii

V roce 2007 vytvořila Česká televize portrét velvyslance České republiky ve Francii Pavla Fischera. Autorům se podařilo ukázat bohatství a hloubku jeho osobnosti.
V době před prezidentskými volbami je dobré jej shlédnout na adrese:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1185258379-cesty-viry/307298380070022-pavel-fischer-velvyslanec-ve-francii/

 

 

 

 

Povzbuzení pro rok 2018

Neboj se!“ říkal Bůh prorokům, „Neboj se!“ pověděl Bůh Zachariášovi v chrámu, „Neboj se!“ řekl anděl Marii, „Nebojte se!“ řekl Ježíš apoštolům, když kráčel po moři, „Nebojte se!“ řekl jim po vzkříšení.

Strach a nejistota jsou tak nemilými průvodci člověka
i v dnešním technicky rozvinutém světě
a mnohdy zle deformují životní cesty lidí.

Anglický spisovatel G. K. Chesterton kdysi napsal:
„Je velký omyl domnívat se, že když lidé přestanou věřit v Boha,
nebudou věřit v nic. Naopak. Budou věřit v cokoliv.“

Dnešní úspěch horoskopů, kartářek,
kouzelných léků, léčitelů, ale i všemocných politiků
kteří těží ze strachu lidí z budoucnosti,
svědčí o tom, že lidé jsou plni nejrůznějších obav
a hledají všemožné životní „jistoty“.

Do této situace vstupuje Bůh, který tak miloval svět, že dal svého jednorozeného syna, aby žádný, kdo v něho uvěří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. (Jan 3, 16-17)
Dává nám jistotu:
že každý z nás máme u Boha nesmírnou cenu,
že má o nás zájem a s láskou o nás pečuje,
že nemusíme pochybovat o tom, že je s námi,
že u něj máme svůj pravý domov.
(Zpracováno podle AS -www.vira.cz)

 

Ukončení činnosti Víceúčelového centra

 

Zaživa v hrobě zůstává ten, kdo nenávidí (M. Vlk)

Nenávist staví hřbitov civilizace
Ano, i na tyto hroby v těchto dnech myslím. Na ty, kdo v srdci chovají nenávist k druhým a jsou ochotni k násilí. Na ty, kdo mají v srdci smrt. Nenávist všeho druhu totiž plodí kulturu smrti, staví hřbitov civilizace.
Co s tím dělat? Rozvoj člověka i společnosti je možný jedině vzájemným otevřením se, vzájemnou láskou, respektem a odpouštěním.
Podle kardinála Miloslava Vlka, z knížky Slova z katedrály, kterou vydalo nakladatelství Vyšehrad