Svatý Norbert z Xanten

(Svatý Norbert přebírá odkaz svatého Augustina)Norbert se narodil v knížecí rodině pánů z Gennep mezi rokem 1080-1085. Jeho rodiče Heribert a Hedvika byli spříznění s tehdejším císařským rodem a žili v Xanten, v městě s bohatou historii, o níž svědčí i starodávná kapitula sv. Viktora, jejímž členem se stal Norbert asi ve svých osmi létech. Dnes toto město leží na německo - holandské hranici.

V létech 1108 až 1109 se stal Norbert kaplanem na kolínském arcibiskupském dvoře, kdy v jeho čele stál významný arcibiskup Bedřich ze Schwarzenburgu. Ale již v roce 1110 jej nacházíme v doprovodné skupině císaře Jindřicha V., který se vydává v roce 1111 do Říma, aby přijal císařskou korunu. Papež Paschal II. jej žádá, aby se vzdal práva investitury. Jindřich odmítl a uvěznil papeže ve svém táboře. Tím jej chtěl zlomit, aby uznal jeho právo na investituru. Tehdy, jak uvádějí jeho životopisci, přichází Norbert a pokorně prosí papeže o odpuštění, že se účastní této výpravy. Papež pod nátlakem korunuje Jindřicha V. v dubnu 1111 císařem a ponechává mu právo investitury. Již příštího roku však papež na Lateránském koncilu uznává tento krok jako protiprávní. Můžeme se domnívat, že Norbertův postoj ke Kristovu náměstku je počátkem nejen jeho vlastního obrácení, ale také pohnutkou k příklonu ke gregoriánské reformě, která hájí práva církve proti světské moci. Jak píše Bernard Ardura, Norbert je vnitřně roztržen a v důsledku toho již roku 1113 odmítá z rukou císaře biskupství v Cambrai. Když je císař Jindřich V. roku 1115 uvržen do klatby, Norbert opouští císařský dvůr a vrací se do Xanten. Nejstarší životopisci právě do této doby zasazují příhodu z Norbertova života, kdy se svým průvodcem jedou na koních na místo zvané Vreden a před Norbertem udeří blesk a slyší hlas: Zanech zlého a čiň dobré! Toto vyprávění, jak poznamenal R. Stahlheber v díle: Die Ikonographie Norberts von Xanten Themen und Bildwerke, se až nápadně podobá příběhu obrácení Šavla u Damašku, jak nám je popisuje Písmo svaté ve Skutcích apoštolských. V době vzniku nejstarších životopisů sv. Norberta toto byla běžná forma k zachycení duchovního dění života světců.

Norbert se uchyluje do samoty benediktinského kláštera sv. Michala v Siegburgu, kde se pod vedením opata Konona připravuje k přijetí svěcení. To přijímá z rukou kolínského arcibiskupa a roku 1116 na Hromnice slaví svou primici v dómě sv. Viktora, při níž veřejně kritizuje duchovní stav členů kapituly a je za tento skutek pohaněn. Právě toto vystoupení můžeme chápat jako reformní smýšlení mladého kněze.

Norbert odchází do ústraní. Bernard Ardura konstatuje, že v létech 1116 až 1118 promýšlí své plány, které spočívají v touze žít ideál lidového hlasatele evangelia. V těchto létech proti dobovým zvyklostem Norbert denně slouží mši svatou. Svůj styl života putujícího kazatele musí Norbert obhajovat před koncilem ve Fritzlar, kde je mu vytýkáno kázání bez pověření a oděv duchovního. Norbertova obhajoba je uznána legátem Kononem a po těchto událostech se rozhodl úplně opustit svět, zbavil se svých závazků v Xanten, rozdal majetek a pouze s jednou mulou, deseti stříbrnými a bohoslužebným náčiním nastupuje život poutníka.

Při setkání s papežem Gelásiem II. získává Norbert pověření apoštolského kazatele. Přidávají se k němu první druhové, mezi které patří i pozdější první opat v Prémontré Hugo de Fosses. Nový papež Kalixt II. svolal koncil do Remeše, kam putuje Norbert na podzim 1119, aby požádal o stejné apoštolské pověření. Na cestě se setkal s biskupem Bartolomějem de Joux, který byl rovněž stoupencem gregoriánské reformy. Tento biskup získal Norberta pro svoji diecézi. Zde, roku 1120, v údolí Prémontré má Norbert vidění - velké množství bíle oděných mužů putujících údolím v procesí se stříbrnými kříži, kadidelnicemi a svícny v rukou - což bylo pro Norberta znamením a nasměrováním jeho dalšího životního úsilí. Takto byl dán podnět k založení zpočátku komunity apoštolského života a později řádu, který nese název podle místa svého vzniku. Na Hod Boží vánoční roku 1121 skládali první Norbertovi žáci spolu se svým mistrem sliby. Založení je svojí vitalitou velmi přitažlivé a řád se slibně rozvíjí. Staví se kostel, pro který Norbert v Kolíně získává ostatky svatých, a postupně i klášter, který se stává cílem mnohých poutníků a kajícníků. Během čtyř let se rozrůstá řád i o nová založení. Přitom se Norbert i nadále věnuje svému apoštolskému působení. Do roku 1126 vykonal i pouť do Říma. V témže roce jej vidíme ve Špýru na Rýně, kde právě probíhala volba na uprázdněný biskupský stolec v Magdeburku. Na doporučení císaře Lotara, papežský legát kardinál Gerhard potvrdil volbu a vyzval Norberta k přijetí tohoto úřadu.

Svůj nový úřad jako XIII. arcibiskup nastupuje Norbert 17. července 1126. Čekala jej nelehká práce, reforma kléru, klášterů, urovnání majetkových poměrů a práce na povznesení křesťanského života věřících. To vše jakoby dokresluje profil Norberta, zaníceného představitele snah o obnovu církve. V tomto úsilí musel i opustit město, vyhlásil církevní klatbu, aby získal zpět postavení církve, které jí náleželo. Mimo práci v diecézi zasahuje Norbert také v záležitosti papežského schizmatu mezi Inocencem II. a vzdoropapežem Anaklétem II. Rozhodující slovo měl německý král, a ten se na radu Norbertovu přiklonil k pravému papeži Inocenci II., který jej v Římě korunoval. Po návratu do Magdeburku slaví Velikonoce 1134 již s podlomeným zdravím a umírá 6. června toho roku. Norbertovo tělo bylo uloženo v klášterním kostele Panny Marie v Magdeburku.

Z roku 1200 se nám dochovaly kusé zprávy o žádosti bratří, která byla podána papeži Inocenci III. ohledně kanonizace Norberta. Faktem však zůstává, že se neukazují žádné projevy jeho kultu, ještě ani v magdeburském misálu z r. 1503, ani v breviáři z r. 1504, dokonce ani v misálu z Prémontré vydaném r. 1578. Generální kapitula roku 1521 podnikla další kroky v tomto směru. Až na žádost generálního opata Jana Despruetse vydal Řehoř XIII. 28. července 1582 bullu Immensae divinae sapientiae, která schválila liturgický kult sv. Norberta, odedávna kanonizovaného hlasem lidu i Boha.

V polovině XV. století upadl život magdeburského kláštera, a i když se jej podařilo částečně obnovit, za nějakou dobu se celý kraj stal protestantským. Několik opatů té doby se snažilo získat ostatky zakladatele pro svůj klášter, i z toho důvodu, že byly případy zneuctění ostatků svatých. Za podpory císaře Ferdinanda II. se to podařilo strahovskému opatovi Kašparu Questenberkovi, který je po vleklém vyjednávání vyzvedl dne 3. prosince 1626 a převezl do Prahy na Strahov 2. května 1627, kdy je mezitím upravovaly sestry ženského kláštera v Doksanech. Dne 27. dubna 1627 vyhlásil pražský arcibiskup kardinál Harrach svatého Norberta českým zemským patronem, dekretem Quo Sanctis Bohemie.

Ikonografie sv. Norberta

Především šlo v životě premonstrátů a tím i jejich zakladatele o věrné následovaní Krista v duchu vita apostolica, a tak je Norbert před svým svatořečením spíše nazýván jako reformator, reparator, coeptor, tato okolnost se projevuje i v jeho znázornění. Jedním z prvních je z rukopisu Vita s. Norberti z XII. století, který se uchoval v klášteru Schäftlarn a na němž je Norbert znázorněn jako ten, který přijímá Řeholi od Augustina. Tedy první typ znázornění, Norbert obnovitel životního stylu, kterému dal začátek sv. Augustin, a který je reprezentován jeho Řeholi. Druhý typ zobrazení tohoto světce je ve spojení s narozením Krista a Pannou Marií, která je v řádu vzývaná jako Conservatrix. Vazbu zde nacházíme s prvními sliby komunity v Prémontré na Hod Boží vánoční roku 1121. Toto vyobrazení nalézáme v Missale Ordinis Praemonstratensis z roku 1482 a v Breviarium Candidi Ordinis Praemonstratensis z roku 1490. V této souvislosti je svatý Norbert také vzýván jako patron těhotných žen a šťastného porodu.

   
 

Dochovala se nám krásná modlitba z roku 1749: Modlitba k svatému Norbertu, kterou těhotné paní za šťastný porod říkati mohou. Jiný motiv ve spojení s Matkou Boží a sv. Augustinem nalézáme v magdeburském Breviarium secundum ordinem Praemonstratensem z roku 1504. Zde se ukazuje častý motiv Norbertovy ikonografie, stojící na četných zmínkách z jeho životopisů, kdy v síle Ježíše Krista vyhání zlého ducha a Matka Boží je mu v tom pomocnicí a přímluvkyní. Dalším motivem ve spojení s Pannou Marii, který se objevuje na přelomu XV. a XVI. století je předání bílého šatu, tento se nachází v pařížském Breviarium Ordinis Praemonstratensis z roku 1498. Jedno z prvních vyobrazení sv. Norberta s kalichem jakožto symbolu Eucharistie nalézáme na měděné rytině z r. 1605 v Augsburgu, kde vedle symbolických motivů z Norbertova života (v podobě medajlonů) lze spatřit ústřední motiv Norberta jako zakladatele řádu s berlou a kalichem. Většina dalších vyobrazení už nese prvky, které nám ukazují tohoto světce jako nositele a ctitele Eucharistie.

Norbert bývá nejčastěji od XVII. století znázorňován s Eucharistií v monstranci, kdy nohou stojí na ďáblovi, někdy popisovaném jako Tanchelm. Takto jej můžeme spatřit ve vyobrazení P. P. Rubense z let 1620 - 1625, které bylo pracovním návrhem pro sochu na hlavní oltář u sv. Michaela v Antverpách. Vstoupí li dnes návštěvník do některého chrámu, kde existuje nějaká souvislost se sv. Norbertem, většinou se již setká s vyobrazením tohoto světce s monstrancí. Můžeme se domnívat, že tato skutečnost vychází jako z nejhlubšího pramene z jeho života, a jistě nemalý vliv potom má jeho kanonizace v době po Tridentském koncilu.

(Převzato z www.milevskoklaster.cz )